neděle 24. září 2017

Jak jsem zvládla autoškolu?

Autoškolu beru jako další zkoušku dospělosti. Tou první byla maturita, kterou jsem s vyznamenáním zvládla a byla a jsem na sebe stále pyšná.


Bylo 19. června 2017, pondělí odpoledne a já se šla přihlásit do autoškoly. Hned ten den jsem zhlédla první instruktážní video a následující den další. Ve videích jsem se dozvěděla něco o provozu a pravidlech, něco o znáčkách apod.
Autoškola, kterou jsem dělala, spočívala v tom, že musíte chodit na testy. Jsou to testy z učebnice autoškoly, které se objeví na závěrečných zkouškách. Pokud nejste schopni odepsat prvních pár testů pouze s málem chyb, nemůžete jít jezdit, což mi přijde jako správné. Přeci jen člověk by měl alespoň trochu znát nějaké předpisy, než usedne za volant.

Já jsem testy zvládala téměř bez chyb, většinou jsem chybovala v otázkách, které už nebyly aktuální, tudíž jsem je neměla v učebnici autoškoly. To byl celkem problém paní, co autoškolu vedla - její testy zahrnovaly i neaktuální otázky, ale i když jsem jí to říkala, stejně je nedala pryč.

Než jsem se dostala k samotným jízdám, musela jsem ještě absolvovat trenažér. Nebyl to klasický trenažér, kdy sedíte jakoby za volantem a díváte se na obrazovku a jakože jedete. Tento trenažér spočíval v tom, že jsme si sedli do auta, kterým se v autoškole jezdilo, a bylo nám vysvětleno, jak auto funguje, kde co je a k čemu to je. Byla jsem celkem překvapená i trochu naštvaná. Čekala jsem, že když nám už trenažér zblajznul jednu vyučovací hodinu, bude to aspoň k něčemu. Co už.

Jelikož jsem tou dobou pracovala na třísměnný provoz, jízdy jsem si plánovala buď po ranní směně anebo před odpolední. Po noční jsem jezdit nechtěla, většinou jsem po ní zpitomělá a bolí mě hlava.

Takže první jízdy jsem absolvovala až 14. července, téměř měsíc po tom, co jsem se do autoškoly šla přihlásit. Co napsat k prvním jízdám? Vyjížděla jsem z parkoviště od Alberta, o půl třetí odpoledne v pátek, kdy je největší šrumec. Instruktor, kterého jsem měla, mi neustále šlapal po pedálech, stále např. říkal: "Teď bez plynu." "Bez spojky." atd. Byla jsem z toho celkem vykolejená. A ještě navrch za mnou seděl klučina, co měl cca po šestých jízdách, vezli jsme ho domů. Takže jsem byla ještě víc nervózní.
Když jsem zkoušela rozjezdy mezi vesnicemi, pořád po mně chtěl, ať ukazuju blinkry. Což je samozřejmě správné, ale moje rozjezdy fungovaly asi nějak takto: blinkr doleva, rozjezd, asi po třech metrech blinkr doprava a stát. Asi 5x za sebou. Už tak jsem byla nesvá z toho, že mi rozjezdy sem tam nešly a ještě mě pletl blinkry. Já byla ráda, že jsem nezajela do příkopu.
Zkrátka první jízdy nic moc a já přemýšlela, jestli autoškolu vůbec zvládnu.

Při dalších jízdách jsem se doslova prala se spojkou. Nedokázala jsem pochopit rozjezdy, podřazování pro mě byla španělská vesnice a do toho jsem měla jiného instruktora, který nebyl zrovna nejlépe vychovaný a neskrýval své nepochopení nad tím, jak nedokážu používat spojku. Taky mi to párkrát vyčetl, že to nechápu. No jo, žádnej učenej z nebe nespadl a ještě když máte instruktora, který vás znervózňuje, je to mazec. Ale nedovolila jsem si paní z autoškoly, která nám jízdy plánovala, říct, aby mi dávala jiné instruktory. Tohle byl totiž její syn.

Asi při šestých jízdách jsem chytla takového staršího pana instruktora, který si chtěl stále povídat. Což mi při řízení moc nejde. Ale aspoň mě naučil krásně zacházet se spojkou. Super, konečně jsem to zvládla! Jenže mě zase trápilo auto. Byl to sice stejný model jako ten, se kterým jsem jezdila do teď, ale nějak blbl plyn. I když jsem jela plynulou jízdou, auto začalo z ničeho nic cukat a prý jsem za to mohla já. Když jsem tím autem jela o pár jízd později s instruktorem, který mě měl na prvních jízdách, zjistilo se, že se musí pedál plynu na místě několikrát prošlápnout, aby fungoval tak, jak má.

Blížili se mé poslední, třinácté jízdy, které probíhaly 7. září. Byla jsem tak nervózní, že jsem se asi třikrát nedokázala plynule rozjet. Vždy, když jsem stála na křižovatkách, se mi roztřepala kolena a já si říkala Panebože, jestli to bude tak i zítra, budu v pr****. Většinu posledních jízd jsem strávila podélným parkováním, které mi nešlo, ale nakonec jsem si vytvořila svůj vlastní styl a podařilo se mi zaparkovat.

Nastal den D, 8. září a já stála před dopravákem v našem městě. Když jsme pak byli všichni usazeni v čekárně, zjistila jsem, že jsem tam jediná dívka. Byli tam 3 chlapi na Céčko a pak 3 kluci na Béčko, jako já. Po nějaké době jsme byli poslání do počítačové místnosti. Pan komisař, který nás měl zrovna na starosti, nám rozdal jakési papíry a říkal, ať si zkontrolujeme naše jméno, příjemní a rodné číslo. Pod tímto vším byla napsaná i naše adresa a já si všimla, že mám špatně zapsané číslo domu. Tak jsem řekla:
Já: "Nezlobte se, ale mám tady špatně napsané číslo domu."
Komisař: "Vnímáte, co vůbec říkám? Chápete význam mých slov? Já snad říkal Zkontrolujte si jméno, příjemní a rodné číslo. O adrese jsem snad nic neříkal, ne?"
Sorry, ale když na vás takto spustí komisař, ještě před tolika chlapama, moc vám to z nervozity neubere. Naštěstí tento komisař měl při jízdách na starosti Céčka a nás měl někdo jiný. Aspoň trochu se mi ulevilo.
Test jsem napsala na plný počet bodů. Pak jsem šla zase do čekárny a čekala. A čekala. Asi po necelé hodince za mnou přišel můj instruktor z autoškoly a komisař, abych se šla nachystat do auta.
Jezdila jsem ani ne 15 minut, nemusela jsem parkovat, ale komisař se mě snažil nachystat jinak. Třeba: "Odbočte doleva, až to bude možné." (přede mnou byl jeden zákaz vjezdu, pak zákaz odbočení a teprve pak jsem mohla odbočit) nebo "Jeďte po hlavní." (a já hltala každou značku, jen abych zjistila, kde je ksakru hlavní, jestli rovně, doleva, anebo doprava) no a třešnička na dortu byla, když mi pan komisař sdělil: "Odbočte doleva." (byla zde jednosměrka a já tušila, co bude následovat) "A tady zase doleva." (když jedete v jednosměrce a odbočujete doleva, musíte se totálně nalepit na levý okraj vozovky, aby jste nezdržovali provoz; pokud tak neučiníte, znamená to konec zkoušky). Také se mě snažil nachytat na mnohých přednostech zprava.

Asi po těch 15 minutách nervů jsme dojeli k dopraváku a bylo mi panem komisařem oznámeno, že jsem prospěla!
Za celý průběh zkoušek jsem byla nejklidnější, až když jsem sedla do auta. Třepání z nervozity ustalo a já byla tak v klidu a tak vyrovnaná, jako jsem nebyla za celou dobu v autoškole.
Pak mi bylo sděleno, že asi o hodinu a něco později mám přijít zase na dopravák, podepsat nějaké papíry.
Následující týden hned v pondělí jsem si šla vyřídit vše potřebné, no a asi o dva a půl týdne později (což je už příští týden) si mohu jít vyzvednout zhotovený řidičský průkaz skupiny B.

Žádné komentáře:

Okomentovat