pondělí 9. října 2017

Jen doufat nestačí

Přemýšlím, co mě dělá tím, kým jsem. Rodina, přátelé, práce, koukání na televizi a seriály, četba, kreslení, malování,....




Někdy se chci jen tak vybrečet, prostě proto, aby mi bylo líp. Jsem po pláči lepším člověkem? Dostala jsem ze sebe ty špatné emoce a zůstaly jen ty dobré, které mi napomáhají být lepší?

Hledání sama sebe je těžké. Pořád dávám na názory ostatních, dívám se, jak mě odsuzují za to a za tamto jen proto, že si dělám věci po svém. A pak mám pocit, že to, co je podle mě správné, je vlastně špatné. Chápete mě? Ne? Ani se nedivím. Já se někdy taky nechápu. V jednu chvíli jsem veselá a optimistická a pak, najednou, upadám do deprese, ani nevím proč. A to všechno jen proto, že se snažím najít sama sebe. Jaká bych měla vlastně být?

Za těch necelých 23 let, co jsem na tomto světě, jsem si zažila pár perných chvil...nebo spíš let. Ale neměla bych to vnímat negativně. Vždyť přece všechno zlé je k něčemu dobré. I přesto se mi při vzpomínání na tyto časy chce plakat. Je to dobře? Posiluje mě to, anebo to spíše ukazuje moji slabošskou stránku, kdy se vracím do minulosti, se kterou stejně nic nenadělám?

I teď, při psaní tohoto poněkud osobnějšího článku, mám slzy v očích. Ne proto, že se vám tu odkrývám a mám strach, že se mi později můžete smát, ale proto, že je mi to všechno strašně líto. Je mi líto všech smutných okamžiků, špatných činů a rozhodnutí. Dokáži litovat celý den, někdy třeba i dva. A možná je to právě lítost, co mě brzdí a sráží na kolena.

Pořád se snažím někoho dohnat, nakreslit lepší obrázek, vyfotit hezčí fotku, zhubnout víc kilo, být lepší......Ale našla bych tím sama sebe? Možná právě to, jaká jsem teď, že je mi líto hodně věcí, že se snažím být lepší a lepší, že si někdy pobrečím nad minulostí, mě dělá samu sebou, taková bych možná měla být a zůstat tak. Tak proč nejsem stále spokojená? Co je to za pocit? Jako bych tušila, že někde tam uvnitř mě se nachází mé lepší, optimističtější a vyrovnanější já.

Doufám, že moje tušení se jednou stane skutečností. Ale jen doufat nestačí. Musím si za tím svým lepším já jít, nakopat to staré do zadku a snad potom ucítím a uvěřím, že jsem to skutečně já. Že jsem se konečně našla. A že jsem tak spokojená.



Možná vám celý článek může vyznít jako blábol. Že jsem měla slabou chvilku a chtěla jsem se jen vypsat. Myslete si to, či ono. Já se totiž snažím si názory ostatních, co se mé osoby týče, už tak moc nebrat.

2 komentáře:

  1. Veru, moc děkuju. Ten článek mi dává jedno veliké téma k zamyšlení - sama mám velký problém s tím, jaká jsem byla během svého dospívání a asi své mladší já hodně odsuzuji. Máš moc zajímavé myšlenky, podle mě vůbec nezníš ufňukaně, ale naopak vyrovnaně a dospěle (kéž bych to samé mohla říct o sobě).
    Nechápu, proč už dávno nečtu Tvůj blog pravidelně. Píšeš moc dobře - a ode mě je to vážně pochvala, jen tak něco mě neosloví. Těším se na další články a přeji hodně štěstí při hledání sebe sama. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že i někomu dalšímu, prostřednictvím svých článků, můžu poradit nebo pomoci.
      A celkově ti děkuji za tvůj velmi milý komentář, zahřál u srdce :)

      Vymazat