pondělí 22. ledna 2018

Životní zkoušky

Životní zkouška. Co si pod tímto pojmem představíte? Maturitu, svatbu či rozvod, odolnost nervů?
Ať chceme nebo ne, tento pojem nás zkouší. Zkouší, co vydržíme, jak moc jsme odolní. Ale co když neuspějeme? Nezvládneme maturitu, či nátlak vnějších vlivů, které ovlivňují naši psychiku, co když neustojíme životní zkoušku?


Podle mého buď na to člověk má anebo ne. Buď to zvládne či nikoli. No a co. Někdy potřebujeme, aby nám osud nastrčil pořádnou zátěž v podobě životní zkoušky a tak zjistil, jací jsme. Z mého hlediska v tomto případě neúspěch neznamená prohru. Neúspěch je pouze výsledek, který nám říká, na co nám síly už zkrátka nestačily. Pokud neudělám maturitu, neznamená to, že jsem vyvrhelem společnosti jen se základkou. Zkrátka to znamená, že nejsem studijní typ a asi bych se měla věnovat něčemu jinému. Třeba moje starší sestra. Nezvládla maturitu, ale přitom je mistrovou v jednom šicím podniku. Je zkrátka šikovná. Já ji obdivuji. Upřímně bych se nedokázala smířit s tím, že jsem maturu neudělala a ještě ke všemu s tím, že mi pořád všichni dokola říkají, že bych si ji měla dodělat. Přiznám se, i já jí to někdy předhodím, protože to místo nemusí mít napořád a bůhví, jak se jí potom bude v pracovním životě dařit. Ale zkrátka ona je s tím nejspíše smířená a výsledek svojí zkoušky přijala.

Když se zaměřím na působení vnějších vlivů, tam už to tak snadné není. Psychický nátlak okolí je něco, co jen tak někdo neustojí. Většina z nás se začne chovat tak, jak to jeho okolí chce, protože pak se cítí, že konečně zapadá. Jiní upadnou do depresí. To je potom hodně těžké se přemlouvat, že člověk neprohrál. Že je jen zkrátka jiný než lidé okolo a tato životní zkouška mu to  měla potvrdit. Když to vezmu z mé zkušenosti, vlastně jsem nikdy nikam pořádně nezapadla. Do kolektivu kamarádů, kolegů a bohužel i do rodiny. Vždy jsem byla ten typ, co byl jinej. A okolí to ne a ne přijmout, takže jsem často čelila posměškům, vulgarismům, napomínáním, předsudkům a podobným věcem. Hrozně mě to trápilo, necítila jsem se dobře, měla jsem pocit, že bych ani neměla existovat. Že pokud je svět bílý a já jsem černá a že pokud není nic mezitím, co jsem potom já?
A když jsem se nad tímto později zamyslela, po tom, kdy jsem si prošla spoustou opravdu nepříjemných depresí a stavů méněcennosti, tak jsem přišla na to, že jsem sice tuto životní zkoušku nezvládla, ale neprohrála jsem. Vždyť jsem to já a taková mám být. Tato zkouška mi jen potvrdila to, že jsem zkrátka jiná, ale že právě to je má přednost. A je přeci hloupost se kvůli něčemu takovému trápit.
Je strašně těžké si toto uvědomit. Protože jakmile něco nezvládneme, ať je to něco malého nebo velkého, méně důležitého či více, máme pocit, že jsme prohráli, neuspěli, zklamali. Ale není to pravda. Životní zkoušky bychom měli přijímat jako směrnice, které nám ukazují naši cestu.


Žádné komentáře:

Okomentovat